V následujícím textu bych ráda uvedla pár příběhů, u kterých věřím, že mohou být velmi užitečné pro běžný život i pro "přežití" a zamyšlení se nejen ve veterinární praxi.

V tomto měsíci jsem se rozhodla přijít s často opomíjeným tématem - smrt a umírání, které je tabuizované, nepříjemné, ale které dle mého názoru právě opomíjením nabírá na síle našeho strachu. Zároveň je to téma lidské, takže věřím, že vás čtenáře osloví více či méně na osobní i profesní rovině.

… V práci jsem se trápila, jen jsem se to bála sama sobě přiznat - co bych asi tak řekla rodičům? 6 let mě živili na škole a teď jim mám říct, že bytostně toužím odejít? Co jiného bych dělala, tolik jsem veterině dala. Tak co teď? Jsem na malém městě, kde jinde, než na naší klinice, bych mohla pracovat?...

Jednoho dne mi zazvonil telefon a ozval se v něm velmi nesmělý a zároveň naléhavý mužský hlas a žádal objednání se na terapii. Po domluvení termínu jsem byla trochu nervózní, většinou klienti už předem naznačí, co je trápí a s čím na terapii chtějí přijít, ale teď to bylo jiné.