Příběh terapie veterinárního lékaře

Jednoho dne mi zazvonil telefon a ozval se v něm velmi nesmělý a zároveň naléhavý mužský hlas a žádal objednání se na terapii. Po domluvení termínu jsem byla trochu nervózní, většinou klienti už předem naznačí, co je trápí a s čím na terapii chtějí přijít, ale teď to bylo jiné.

Na terapii přišel muž a představil se jako Petr. Odhadovala jsem mu věk kolem čtyřiceti pěti let, byl upravený, na první pohled schopný s kultivovanou mluvou a také budil dojem velké únavy.

První konzultace jsou většinou seznamovací a málokterý klient hned na začátku sdělí, co ho opravdu bytostně trápí. Po této konzultaci jsem neměla moc jasno, s čím potřebuje pomoci
a i několik dalších terapii jsem dělala jediné - byla tam pro něho, dávala mu najevo, že mě zajímá jako člověk, že jsem přítomná a poslouchám... po několika konzultacích řekl, co ho opravdu trápí a řekl i to, že tak jako na terapii se ještě nikdy nikde necítil. Vždy když začal mluvit o tom, co ho trápí, s přáteli, dozvěděl se jen "To bude dobré... Myslíš, že někdo to má jinak... Nechceš si dojít na psychiatrii pro nějaké léky... Nestěžuj si, máš peníze, co víc bys chtěl."

Řekl mi, že ho napadalo, že spáchá sebevraždu. Měl pocit, že ho v životě nic netěší, je jen v práci, domů jezdí pozdě, často je na telefonu a někdo mu volá i v noci, takže už ani nesdílí ložnici s manželkou, protože ji noční telefonáty pacientů rušily. Někdy manželku ani skoro nevidí. Dřív za ním jezdila do práce na polední pauzu, ale tolikrát se stalo, že oběd jedla nakonec sama v autě nebo v čekárně, že už jezdit přestala.

Ptala jsem se, co vnímá jako hlavní problém ve svém životě. Po chvíli přemýšlení řekl, že to, jakou má práci. Dalšími otázkami jsme postupovali dál a dál pod povrch problému, k jeho obavám, hlubokému strachu z hodnocení druhými, z toho, že kvůli odmítnutí si zkazí jméno, že se mu rozpadne manželství, že nesplatí dluh na ordinaci a hypotéku na dům a také, že tohle životní tempo dál nevydrží.

Zeptala jsem se ho nejdřív, co všechno je pro něho skryto pod pojmem jeho život - začal mluvit o manželství, domu, rybaření, kterému se, ale dlouho nevěnuje, jízdě na kole...

Po chvíli jsem mu řekla "Takže vaše práce je pro vás víc, než váš život? Je pro vás víc, než vaše manželství, rybaření, cyklistika a pocity, které při svých zálibách máte..." Petr reagoval překvapeně a možná i trochu zděšeně se slovy "Jak jste na to přišla?" Řekla jsem jen "slyším, že jste pořád v práci a než abyste se vzdal něčeho z vaší práce, nebo něco změnil, zvažoval jste, že se vzdáte života. Proto si myslím, že práce je pro vás víc, než váš život. Nebo je mezi tím rovnítko? Práce = celý váš život?"

Bylo vidět, že tento úhel pohledu je pro Petra nový a také bolestivý, protože měl najednou skleněné oči a nechybělo mu moc k pláči. Řekla jsem mu jen, že v pláči je někdy velká síla a je krásné, že my lidé máme tu možnost nad věcmi přemýšlet, měnit je a když je něco jinak, než si přejeme, tak po našich plánech truchlit.

Na několika dalších terapiích jsme se bavili o tom, co ho na práci štve, ubíjí a hledali způsoby, jak na situace nahlížet jinak, dělat preventivní opatření, aby k některým situacím nedocházelo, jak se bránit tlaku od klientů, kde se v něm berou pocity viny a obava o špatné jméno, strach z odmítnutí klientů, i když třeba patří k těm, kteří už mají na klinice dluh.

Na závěr terapie mě poprosil, zda by mohl přivést na jedno setkání také svou manželku. Jeho přání mě překvapilo a ptala jsem se, jak ho to napadlo a jaká má očekávání od takového setkání. Řekl, že by byl rád, kdyby mohl říct manželce na terapii, jak chce změnit svůj život
a že to chce udělat nejen kvůli sobě, ale také kvůli nim. Že si přeje, aby spolu občas měli společné obědy nebo večeře a že terapie jsou pro něj místem, kde může otevřeně mluvit
o tom, jak se cítí a možná i truchlit po plánech, představě o práci, o svých povinnostech, které člověk musí někdy přehodnotit.

Děkuji za souhlas klienta s uveřejněním jeho příběhu s anonymizovanými údaji.

(Pozn. autorky - na to, že povolání veterinárního lékaře má svá specifika a nese s sebou kromě vysoké a specifické náročnosti také vyšší riziko sebevraždy, poukazují například tyto zahraniční výzkumy:

https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/22713972/https://econtent.hogrefe.com/doi/abs/10.1027/0227-5910/a000143

Ve zkratce lze říci, že povolání veterinárního lékaře je odlišné například tím, že veterinární lékaři provádí eutanázii zvířat, často mají vysoké půjčky, na pořízení vybavení
a prostor ordinace. Aby půjčky splatili, mají prakticky nepřetržitou pracovní dobu, slouží noční pohotovosti a aby toho nebylo málo, často se setkávají s dilematy, kdy do ordinace přichází klienti, kteří chtějí léčit zvíře, ale nemají na léčbu prostředky, nebo peníze do léčby investovat nechtějí a je na nich, jak se situací naloží.

Na začátku studia veterinární medicíny je dle mého názoru mladý človek, jehož motivací ke studiu a práci veterináře je pomáhat zvířatům. V praxi je ale většina práce zvěrolékaře
o řešení náročných situací - ať už při komunikaci s majiteli zvířat, odpovědnosti za život zvířete, strach z chyby a další skutečnosti, který si mladý člověk při volbě povolání dokáže jen stěží představit.

Docházení na terapii proto vnímám nejen u veterinárních lékařů jako rozhodnutí dokazující osobní statečnost, zodpovědnost ke své psychice, bližšímu i vzdálenějšímu okolí i jako možnost prevence nešťastných konečných rozhodnutí.